Člověk, nadbytečné příslušenství počítače?
Jeremi čekal před bránou na odbavení.
Fronta byla tak dlouhá, že na obzoru se leskl jen vršek kopule, která zakrývala hlavní město.
Londýn.
Kdysi to byla vzkvétající metropole jedné z nejbohatších zemí světa. Ale dnes... Téměř celý svět byl zničen při neštěstí téměř před padesáti lety.
Ti, kteří nechtěli žít venku ze strachu z nemocí z ozáření se uchýlili do velkých měst, ze kterých se staly nedobytné pevnosti.
Celý Londýn a všechna další megaloměsta byla pokryta olověným krunýřem.
Ze vzkvétajícího centra se stala několikapatrová krabice plná smogu, špíny a hromady technických vymožeností, kterými si lidé vynahrazovali i sluneční světlo.
Fronta postoupila a Jeremi se již přiblížil k „očistné zóně“ jak tomu říkal.
Nesnášel tyhle návštěvy města. Už jen bezpečnostní opatření, kterými musel on jako „venkovan“ projít. Konečně se dostal ke vchodu.
„Pane,“ ozval se nepříjemný kovový hlas. „Mohu vás požádat o vaše doklady a povolení ke vstupu?“
Jeremi se s odporem podíval na stvoření, které ho obsluhovalo.
UI.
Umělá Inteligence.
Objev století. Zázrak vědy! A podle něho také počátek zániku lidstva.
To se mu nejvíce nelíbilo na obyvatelích hlavního města. Příliš se spoléhali na roboty a techniku.
UI mu vrátil doklady a Jeremi se podíval na zapadající slunce a vstoupil do kovové klece.
Začal se proplétat změtí uliček ve snaze dostat se do druhého poschodí města, kde měl vyložit svůj náklad. Věděl, že to může trvat i několik hodin. Eskalátory se často zpomalovaly nebo byly zastaveny úplně za účelem údržby.
Všude samé stroje. Počítačem společnost.
„Pardon!“ zakřičel na něj muž, který do něj právě vrazil, když přeskakoval z vedlejšího eskalátoru.
Jeremi sebral své rozsypané věci ze země. Rozhlédl se kolem. Ze všech špinavých zdí na něj koukaly portréty hledaných osob. Revolucionáři, výtržníci, zloději, vrazi, ... Při pohledu na tu společnost mu běhal mráz po zádech.
„Píp!“ ozvalo se z kapsy. Rychle vytáhl hodinky. „To už je tolik hodin?“ zašeptal vyděšeně. Za chvíli začne platit zákaz vycházení. Musí si pospíšit, protože pokud zůstane po třiadvacáté hodině venku... Ani nechtěl pomyslet na to, co by se mohlo stát.
Ještě chvíli přeskakoval z jednoho eskalátoru na druhý.
„Konečně!“ vydechl úlevou. Dostal se na přechod do druhého patra. Teď už jen pár minut a bude tam.
Tady posuvné chodníky nebyly. Jeremi, ale běžel co mu síly stačily.
Už zbývalo jen pár minut a budovy se neprodyšně zavřou.
Soustředil se pouze na to, aby se tam dostal včas, ale kdyby se v té chvíli ohlédl, spatřil by temný stín, který se k němu rychle blížil.
Zabočil do malé postranní uličky.
Stín za ním.
Ze tmy se ozval výkřik.
Rodinný přítel marně čekal celý večer až Jeremi dorazí.
V místním obchodě se už nedočkali zeleniny, kterou jim starý muž každý týden nosil.
Jen druhý den ve večerním vydání novin se objevil na poslední stránce článek o dalším napadení člověka robotem. Mezi desítkami dalších zpráv pod společným titulkem:
Člověk, nadbytečné příslušenství počítače???
:::- -
(Stanulda4, 25. 3. 2007 11:05)